Jdi na obsah Jdi na menu
Čínská lidová republika


prezident: Si Ťin-pching

premiér: Wen Ťia-pao

Jedná se o přímořský stát na Dálném východě, odedávna se sám označoval jako Čung-kuo (Říše středu). Za svou součást oficiálně pokládá (jako 23. provincii) i Taiwan (Tchajwan). Na území Číny se nalézají také města Macao a Hongkong . První stát je tu doložen po polovině 3. tisíciletí př. n. l., ale dlouho se čínský vliv omezoval na centrální oblasti kolem řek Chuang-che (Žlutá řeka) a Jang-c'-ťiang (Chang Jiang, Dlouhá řeka), zatímco severní, západní a jižní oblasti dnešní Číny byly osídleny barbary. Po rozpadu centrálního státu v 7. stol. př. n. l. byla Čína znovu sjednocena 221 př. n. l. dynastií Čchin (odtud jméno Čína). Za další dynastie Chan dosáhla na západě v podstatě dnešních hranic.

 

Za dynastie Tchang probíhala pacifikace jižních oblastí, zatímco za Sungů došlo naopak ke zmenšení území. Mongolská dynastie Jüan dovršila zapojení severních i jižních oblastí. Další výboje podnikala až mandžuská dynastie Čching. Ta ovšem od 19. století musela čelit expanzi evropských mocností (mj. opiové války 1839-1842, 1856-1858 a 1858-1860), které zemi změnily v polokolonii a postupně Čínu zbavily jejích tradičních vazalů: Barmy, Koreje, Vietnamu. Zemi oslabila i čínsko-japonská válka (1894-1895), která připravila Čínu o Taiwan (do 1945), a neúspěšné tzv. boxerské povstání (I-che-tchuanů) (1900).

Krizi nevyřešilo ani zrušení monarchie a vyhlášení republiky v roce 1911. Čína se účastnila 1. světové války na straně Dohody (vyslány jen pracovní prapory), ale v důsledku revolučních událostí v Rusku a importu revoluce přišla o značnou část území Mongolska (tzv. Vnější Mongolsko; Vnitřní Mongolsko je i nadále součástí Číny). V důsledku japonské agrese ve 30. letech ztratila i Mandžusko a oblasti severovýchodní Číny, kde byl vyhlášen stát Mandžukuo. V dalších letech byla okupována i značná část Číny, v níž probíhala občanská válka mezi nacionalisty (Kuomintang) a komunisty.

 

Teprve po skončení války se územní situace konsolidovala, komunistický režim ovládl kontinentální Čínu, zatímco nacionalisté se udrželi pouze na Taiwanu. Od roku 1950 na základě tzv. mírové smlouvy Čína připojila a okupuje Tibet. Zároveň jí byla vrácena většina zahraničních enkláv na pobřeží, čímž byl územní vývoj završen.

Čínská vojska se zapojila také do korejské války. Maova politika uvedla zemi do chaosu a bídy (“velký skok” 1958-1960, “velká proletářská kulturní revoluce” 1966-1976). V 60. letech došlo k ozbrojeným konfliktům na indických a sovětských hranicích o sporná území (dosud předmětem jednání), v roce 1979 Čína vpadla do Vietnamu, ale její útok byl odražen. ObrazekNa přelomu 70.- 80. let po zahájení ekonomických reforem zintenzívněly styky s USA, Japonskem a dalšími vyspělými zeměmi. Po krvavém potlačení studentských protivládních demonstrací na náměstí Tchien-an-men v červnu 1989 se krátkodobě oslabilo mezinárodního postavení země.

V současné době mezinárodní společenství soustřeďuje pozornost na převzetí Hongkongu v roce 1997 a Macaa v roce 1999. V prosinci roku 1990 vedení země vyhlásilo desetiletý program rozvoje na léta 1991-2000, obsahující reformní linii tržního hospodářství. Porušování a omezování lidských práv a svobod občanů je v Číně nadále běžným politickým prostředkem. V roce 1994 byly přijaty další diskriminační zákony a byl zesílen tlak na Tibet. V roce 1995 vypukl spor s Filipínami o Spratlyovy ostrovy v Jihočínském moři. Na počátku roku 1996 se prudce zhoršily vztahy mezi ČLR a Taiwanem před prezidentskými volbami na Taiwanu.

zdroj: internet + autorka